Prosinec 2017

Malovala jsem to narůžovo

31. prosince 2017 v 18:26 | Daniela

Jsem máma pěti dětí. Vždycky jsem jich chtěla pět. Jen jsem měla trochu jinou představu o tom, jak ke svým dětem "přijdu". Malovala jsem si to trochu na růžovo..možná trochu víc růžově a sem tam přidala i jiskřivou stříbrnou, aby to mělo ten správný šmrc.



Plán byl jasný už v šesté třídě. Dětí bude pět. Tři budou vlastní (dva kluci a ho
lčička, kterou budou ochraňovat) a dvě děti si adoptuju, abych tak pomohla někomu, kdo to potřebuje. Nepochybovala jsem o tom, že k sobě najdu hodného, vtipného, zajištěného, atraktivního muže se silným smyslem pro rodinu, který bude s mým plánem nadšeně souhlastit.
Muže jsem našla. Souhlasil se vším, co jsem si vysnila a tak byla svatba.

...a tady by mohla pohádka skončit, ale neskončila. Žádné "a žili spolu šťastně až do smrti" se nekonalo.

Muž odsouhlasil a odkýval všechno co jsem chtěla, protože to bylo jednodušší. S heslem "však ono to nějak dopadne".A pak ještě jedním lepším "ono ji to časem určitě přejde".

Jenže mě to nepřešlo a místo budování rodiny, partnerství a spokojeného života jsme začali budovat každý na jiném poli.
On si maloval život duhovými barvami pomocí perníku a automatů. A já? Já zaměnila jiskřivou stříbrnou za temnou černou a růžovou přetřeba na šedivo.

Plácala jsem se v tom, jak se dalo.
Ale ono z černý a šedivý moc hezkých věcí neuplácáte.

Rozhodně ne světlé a barevné zítřky pro vaše děti.

A tak jsem se, s pomocí kamarádky, rozhodla zahodit starou, ušmudlanou a v rohu naprasklou paletu. Staré, seschlé štětce jsem vyhodila do popelnice spolu s jeho "duhovou láskou" a začala se poohlížet po paletě nové.
Zjistila jsem, že palet je spousta, ale bohužel mi zbylo jen pár drobných na ty z výprodeje, které tam neležely ladem jen tak pro nic za nic.
Nechtěla jsem vytahovat z krabic věci, které byly stokrát přebrané, poškrábané, umatlané od lepidla a štítky se slevou se na nich hromadily jako prach na zaprášeném fotoalbu na babiččině půdě.
Barvy k nim beztak nebyly, tak co s tím?
Rozhodla jsem se naplnit kapsy zlaťáky a koupit si paletu, štětce i barvy bez označení "SLEVA". Pěkné, zabalené v celofánu čekající jen na mě.
A pak, jednoho dne, jsem ji našla. Paletu pevnou, bytelnou. Bez známek opotřebení. (Tu jsem si už mohla opotřebovávat sama, podle svého uvážení.) Přidala jsem k ní do košíku ty nejzářivější barvy a dokonalou sadu štětců s výrazným a přesto jemným chlupem.
Měla jsem z toho všeho takovou radost, že jsem z krámu málem odešla bez zaplacení. Vrátila jsem se k pokladně a vysypala obsah kapsy na pult.

"Nechte si to," přesunula zlaťáky stařičká prodavačka směrem ke mně.
Překvapeně jsem se na ní zadívala.
"Ale to přeci nejde," namítla jsem.
"A proč by to nešlo, děvenko? Já už jsem stará, ale vy, vy máte celý život teprve před sebou." A přidala tubičku zlaté barvy.

V tu chvíli jsem to pochopila a s vděkem za sebou zavřela dveře krámku.

Měla jsem novou paletu, štětce i barvy a mohla jsem začít sobě a dětem malovat nový obraz, nový život. Záleželo jen na mně, jaké barvy použiju.
Namalovala jsem obraz sebe a čtyř dětí. A pak, s velkou odvahou jsem vedle sebe přimalova JEHO a po nějaké době i kočárek.

Občas jsem měla chuť ten obraz strhnout a paletu rozdupat. Ale pak jsem se vždycky podívala na tu zlatou barvu, kterou si velmi šetřím a věděla jsem, že takhle je ten život správně. Stačí ho jen přijmout a s láskou a vděčností pozorovat všechno, co se kolem nás děje.

Sny se plní, jen ne vždycky přijdou ve chvíli, kdy si my myslíme, že by přijít měly.