Hned jsem se odrovnala

5. ledna 2018 v 20:24 | Daniela
Jak mnohé z vás víte, můj běh nedopadl úplně nejlépe. Ne, že bych si zlomila na náledí nohu nebo tak něco, ale odrovnala jsem se docela slušně sama.


Nějak mi nedošlo, že skloubit pracovní vytížení (a že se toho teď nakupilo), pět dětí, domácnost a ještě radostný běh nemusí být tak úplně parádní, jak to na první pohled vypadalo.

Realita byla jiná a mnohem krutější. Nejprve jsem myslela, že vyplivnu své zakrvácené mandle…byl to jen můj subjektivní pocit. Ale kdo jste nikdy neběhal a pak se rozhodl, že vyrazíte, jistě víte, jaké to je když se vám krev rozproudí i tam, kde byste ji nečekal Překvapený

Milé dámy, myslela jsem, že to nejhorší mám za sebou, ale spletla jsem se.

Další den jsem vyrazila znovu…Cítila jsem se mnohem lépe, byla jsem rychlejší, uběhla jsem delší vzdálenost a měla jsem sama ze sebe radost. Nastavila jsem si novou aplikaci, abych tak zjistila, že jsem uběhla rovné 2! kilometry Smějící se

Což o to, vzdálenost pro mnohé zanedbatelná, ale já, netrénovaná, rok a půl téměř bez pohybu, jsem byla spokojená. Doběhla jsem, vypnula aplikaci, a protože nejstarší dceru bolela noha, šla jsem svému muži, místo ní, pomáhat skládat dřevo, které on (v rámci svého tréninku, tak jsem si to pojmenovala) nařezal.


Cítila jsem, že jsem mírně zpocená a tak jsem raději zůstala i v čepici, abych neprochladla.

Ale večer to na mě padlo. Únava, zimnice, náběh na teplotu…zkrátka klasická nevolnost, vyčerpání a vzezření hrůzostrašné.

Nic méně jsem se rozhodla nepoddávat se svým pocitům, uvařit si horký čaj a překonat to.

Jo,jo….to jsem toho překonala. Usnula jsem dřív, než se čaj dal pít.

Na druhou stranu jsem zjistila, kolik skvělých lidí mám okolo sebe. Kolik žen se spojilo, aby mě v mém snažení podpořilo.
A já jsem si uvědomila, že už mi není -náct, abych své netrénované tělo mohla bez rozmyslu takhle přetěžovat.
Odpočinula jsem si, nakopla se guaranou a bylinnými čaji a po dvou dnech jsem opět připravena pustit se do své vlastní výzvy.

Ono si to tělo stejně řekne své, ať budu dělat cokoliv. Ale to je na tom to krásné. To uvědomění si toho, jak dokonalí jsme právě tady a teď.

Jsem spokojená s tím, jaká jsem. Mám se ráda. A vím, že si to mé tělo, za to všechno co pro mě dělá, zaslouží, abych taky i já něco na oplátku udělala pro něj.


Takže pokud už nemůžete, ať už z jakéhokoliv důvodu, rozmazlete se aspoň příjemně voňavým tělovým mlékem. Věřte, že i takovou péči to vaše báječné tělo potřebuje.


Vždyť, ruku na srdce, co všechno s vámi musí den co den vydržet. Vydrželi byste to sami se sebou?
Tak běžte, a když už nic jiného, pořádně se namažte.


S láskou Daniela.
 

Jdeme na to!

1. ledna 2018 v 16:22 | Daniela
Takže jdeme na to...věřte mi, že když jsem se rozhodla jít do tohohle projektu, připadalo mi to jako skvělý nápad.
Až do chvíle, kdy jsem se vydala na cestu a to doslova.
Dneska jsem poprvé vyběhla...fuj! 🏃‍♀️🚶‍♀️


Žádné pocity euforie jsem nezaznamenala.
Měla jsem pocit, že mi krvácejí mandle a běžela jsem opravdu velmi pomalu. Bez špuntů v uších. Jen já, silnice a příroda kolem. To je ta výhoda života na vesnici.
Abyste si nemyslely, že to bylo nějak snadné, tak Vás musím upozornit na fakt, že jsem naposledy cvičila asi před rokem a půl. O běhu u mě nemohla být ani řeč. Doktor mi, vzhledem k dysplazii 2. stupně obou kolen, zakázal všechny doskoky.
Ale...víte jak to je. Co si dáte do hlavy, to se uskuteční.
Takže budu běhat a umělý kolena, ať si schovají pro někoho, kdo to bude potřebovat víc než já. Já mám ty svoje, pochroumaný, ráda. Výměna nebude!
Takže milé dámy, připravte se na krasojízdu, začínáme 🤣 Výchozí váha, necelých 69 kg na výšku 167 cm (doufám, že jsem se nezmenšila).
A aby se ze snu stal cíl, musíme si ho trochu konkretizovat.
Takže výzva je na 3 měsíce. Tzn., že 31. března 2018 bude váha ukazovat roztomilých 62 kg.
A žádný výmluvy. 🤩
A pak? Pak přijde na řadu lítající drak...teda pokud se to břicho zpevní :DJinak budem pokračovat!
Chcete vidět víc? Přidejte se do skupiny Máma PětiDětí na facebooku :DChete


Chcte vidět víc?

Proč Máma Pěti Dětí?

1. ledna 2018 v 15:29 | Daniela
"Já snad nikdy nezhubnu," postěžovala si mi kamarádka při předvánočním posezení.
No…taky jsem přibrala, bylo to první, co mi prolítlo hlavou.
Váhu nemám, ale oblečení nelže. Buď se vejdete, nebo ne. A já? Já jsem se nevešla… Takže Ježíšek byl jasný. Dokoupit nějaké kousky o číslo větší. Přeci nebudu hubnout o svátcích.


A pak jsem byla pozvaná na další návštěvu a tam se řešilo, hádejte co?

Zase ta váha a kila navíc.

Snažila jsem se na celou věc dívat s nadhledem a zvolila jsem pozitivní přístup.

"Když se máš ráda, přijímáš se taková, jaká jsi, pak tě nějaké to kilo navíc nemůže rozhodit. Stejně s tím, jak teď vypadáš, nic neuděláš. A pokud spokojená nejsi, musíš začít makat. Dát si cíl a jít za ním."

"Holky, neblbněte, jsou svátky. Nechte si ty diety až po nich," vložil se do toho chlap.

A měl pravdu.

Nevím, jak vy, ale já ráda jím. A rozhodně se nezačnu trápit hladovkou během svátků. Nejsem blázen.

Když píšu, mám ve zvyku u toho pouštět youtube a poslouchat písničky. Nestihla jsem včas přepnout do wordu a z klipu na mě vyskočila sexy kočka…samozřejmě bez nadváhy.

Hmm, sluší jí to…dobrý. Taky jsem takhle vypadala ještě v létě. Teda ne úplně přesně, ale ze vzdálenosti 50ti metrů a bez optiky určitě ano. Možná, kdybych začala trochu (no, přiznejme si TROCHU VÍC) makat, tak bych si mohla dopřát nové, luxusní tetování na to "náročné" místo, tedy břicho. Nejsem perfekcionista, ale….nenechám si na nezpevněné břicho a přes celý bok vytetovat lítacího draka, abych tam pak z něj měla cosi neidentifikovatelného, co by připomínalo nedofouklou vzducholoď.

Draka chci už dlouho, ale cvičit břišáky jsem nechtěla nikdy.

A pak jsem si vzpomněla na všechny ty kamarádky a jejich kamarádky, které se trápí kvůli své váze. Na všechny ty jejich, ale i své vlastní výmluvy. Na všechny ty logické důvody, proč prostě nemůžeme.

Uvědomila jsem si, jak moc jsem poslední týdny a měsíce unavená, vyčerpaná a bez energie.
Není se čemu divit, když to tělo nemá pořádně z čeho tu energii brát. Z tuku toho asi moc radostnýho nebude.

A tak jsem se ve čtvrtek 28. 12. 2017 rozhodla objednat váhu. Ta přišla v pátek 29. a mně se v hlavě zrodila myšlenka na "Mámu PětiDětí". Rozhodla jsem se pro projekt, který bude vyžadovat spoustu mé vnitřní síly, odhodlání, ale hlavně odvahy, podělit se s Vámi o fotky a důvěrné informace, které neví (a díky tomu, že nemá facebook), ani nebude vědět, můj muž. Ne, že by mě neviděl nahou…ale číslo, které ukazuje displej váhy, mu zásadně nesděluju. (A je mi úplně fuk, že všichni chlapi mají poměrně dobrý odhad na velikost a váhu. Jen mu zkuste dát něco otěžkat a uvidíte.)

Rozhodla jsem se Vás podpořit ve Vašem snažení.


Rozhodla jsem se Vám pomoci zvýšit Vaše sebevědomí (a tím zároveň pozvednout i to své).

Rozhodla jsem pustit se do "TŘÍ MĚSÍČNÍ VÝZVY" Mámy PětiDětí.

Do výzvy, která doufám, nepomůže jen mně, ale i Vám získat zpátky ztracenou energii, radost, potěšení z pohledu do zrcadla.


Do výzvy, kterou když zvládnu já, MÁMA PĚTI DĚTÍ, tak ji zvládnete i Vy.

Do výzvy bez výmluv a bez keců.

Nejde o žádné novoroční přesvědčení, na ty já nevěřím. Jde o to, že se přestaneme vymlouvat a pustíme se do toho.

Držte mi palce, protože když to dokážu já, s pěti dětmi na krku, dokážete to i Vy.
 


Malovala jsem to narůžovo

31. prosince 2017 v 18:26 | Daniela

Jsem máma pěti dětí. Vždycky jsem jich chtěla pět. Jen jsem měla trochu jinou představu o tom, jak ke svým dětem "přijdu". Malovala jsem si to trochu na růžovo..možná trochu víc růžově a sem tam přidala i jiskřivou stříbrnou, aby to mělo ten správný šmrc.



Plán byl jasný už v šesté třídě. Dětí bude pět. Tři budou vlastní (dva kluci a ho
lčička, kterou budou ochraňovat) a dvě děti si adoptuju, abych tak pomohla někomu, kdo to potřebuje. Nepochybovala jsem o tom, že k sobě najdu hodného, vtipného, zajištěného, atraktivního muže se silným smyslem pro rodinu, který bude s mým plánem nadšeně souhlastit.
Muže jsem našla. Souhlasil se vším, co jsem si vysnila a tak byla svatba.

...a tady by mohla pohádka skončit, ale neskončila. Žádné "a žili spolu šťastně až do smrti" se nekonalo.

Muž odsouhlasil a odkýval všechno co jsem chtěla, protože to bylo jednodušší. S heslem "však ono to nějak dopadne".A pak ještě jedním lepším "ono ji to časem určitě přejde".

Jenže mě to nepřešlo a místo budování rodiny, partnerství a spokojeného života jsme začali budovat každý na jiném poli.
On si maloval život duhovými barvami pomocí perníku a automatů. A já? Já zaměnila jiskřivou stříbrnou za temnou černou a růžovou přetřeba na šedivo.

Plácala jsem se v tom, jak se dalo.
Ale ono z černý a šedivý moc hezkých věcí neuplácáte.

Rozhodně ne světlé a barevné zítřky pro vaše děti.

A tak jsem se, s pomocí kamarádky, rozhodla zahodit starou, ušmudlanou a v rohu naprasklou paletu. Staré, seschlé štětce jsem vyhodila do popelnice spolu s jeho "duhovou láskou" a začala se poohlížet po paletě nové.
Zjistila jsem, že palet je spousta, ale bohužel mi zbylo jen pár drobných na ty z výprodeje, které tam neležely ladem jen tak pro nic za nic.
Nechtěla jsem vytahovat z krabic věci, které byly stokrát přebrané, poškrábané, umatlané od lepidla a štítky se slevou se na nich hromadily jako prach na zaprášeném fotoalbu na babiččině půdě.
Barvy k nim beztak nebyly, tak co s tím?
Rozhodla jsem se naplnit kapsy zlaťáky a koupit si paletu, štětce i barvy bez označení "SLEVA". Pěkné, zabalené v celofánu čekající jen na mě.
A pak, jednoho dne, jsem ji našla. Paletu pevnou, bytelnou. Bez známek opotřebení. (Tu jsem si už mohla opotřebovávat sama, podle svého uvážení.) Přidala jsem k ní do košíku ty nejzářivější barvy a dokonalou sadu štětců s výrazným a přesto jemným chlupem.
Měla jsem z toho všeho takovou radost, že jsem z krámu málem odešla bez zaplacení. Vrátila jsem se k pokladně a vysypala obsah kapsy na pult.

"Nechte si to," přesunula zlaťáky stařičká prodavačka směrem ke mně.
Překvapeně jsem se na ní zadívala.
"Ale to přeci nejde," namítla jsem.
"A proč by to nešlo, děvenko? Já už jsem stará, ale vy, vy máte celý život teprve před sebou." A přidala tubičku zlaté barvy.

V tu chvíli jsem to pochopila a s vděkem za sebou zavřela dveře krámku.

Měla jsem novou paletu, štětce i barvy a mohla jsem začít sobě a dětem malovat nový obraz, nový život. Záleželo jen na mně, jaké barvy použiju.
Namalovala jsem obraz sebe a čtyř dětí. A pak, s velkou odvahou jsem vedle sebe přimalova JEHO a po nějaké době i kočárek.

Občas jsem měla chuť ten obraz strhnout a paletu rozdupat. Ale pak jsem se vždycky podívala na tu zlatou barvu, kterou si velmi šetřím a věděla jsem, že takhle je ten život správně. Stačí ho jen přijmout a s láskou a vděčností pozorovat všechno, co se kolem nás děje.

Sny se plní, jen ne vždycky přijdou ve chvíli, kdy si my myslíme, že by přijít měly.

Kam dál